Jeden z duchovních otců fanzinu Telepatie, redaktor Fobie, tvůrce na youtube, koncertní fotograf, spolupořadatel koncertů a hlavně velký hudební nadšenec. Petr „Coornelus“ Moletz.

Ahoj Petře. Pamatuješ si svůj první článek, který jsi napsal o hudbě?

Ahoj, Ondro. Jasně! Bylo to pro Fobii a jednalo se o “recenzi” na tehdy aktuální desku MELANCHOLY PESSIMISM “End of Vermin Nations”. Bylo to v září 2010. A můj první rozhovor byl taky s touhle partou. A hned na řadu šli GOSPEL OF THE FUTURE, jak aktuální teď. Já si docela takový nepodstatný a v jistým slova smyslu debilní věci pamatuju, ale abych udržel v hlavě slovíčka do večerní lekce angličtiny… tak to ne.

Můžeš trochu rozvést motivaci? Co tě dovedlo k tomu, že začneš psát recenze a dělat rozhovory?

Muziku poslouchám od mala, věnuju se jí na denní bázi, přemýšlím o ní, sbírám ji… Takže to pravděpodobně byla touha přejít od keců k činům. Ale potřeboval jsem k tomu popostrčit. Někdy kolem roku 2008 jsem začal dost chodit na akce a fotit pro Photomusic, následně jsem si myslel, že bych mohl napsat něco jako report a k němu dodat fotoreport. Tak jsem někdy tou dobou oslovil webzin Mortem, který zrovna někoho takovýho hledal, a vzhledem k tomu, že jsem black metal měl a stále mám rád, dávalo mi to smysl. Ale na můj e-mail mi tenkrát nikdo neodpověděl, což mě dost nasralo. Vzalo mi to dost vítr z plachet, takže jsem se už nikam netlačil.

Někdy v roce 2010 mi napsal Johan (vládce Fobiazine) na profil na Bandzone něco ve stylu: máš široký hudební záběr a evidentně máme hodně společných hudebních průniků, nechceš to zkusit u nás na Fobii? A jelikož je Johan hroznej sympaťák, tak jsem jeho nabídce neodolal a zkusil něco napsat. Nebylo to a stále to není nic moc, ale Johanova výchova ve finále nějaké ty plody přinesla. Celé to naskočení do toho hudebního UG světa mi otevřelo jiný obzory, přivedlo do cesty spoustu nových lidí, popostrčilo k dalším s hudbou spojeným aktivitám a přineslo mnoho životních zkušeností a zážitků.

Vraťme se tedy ještě k roku 2008. Jak jsi se dostal k focení koncertů?

Líbilo se mi na hudebních webech sledovat fotky z koncertů, tak jsem se rozhodl zkusit fotit taky. Věděl jsem o tom zase úplný kulový, ale začal jsem tím, že jsem si koupil zrdcadlovku Canon se setovými objektivy. Jak jsem procital, tak mi bylo jasný, že musím vrazit nějakou kačku do vybavení atd. Což teda není prdel. Postupně jsem se něco naučil a začal fotit na akcích. Hlavně klubovky na jihozápadě a v Praze, ale sem tam i na OEF a třeba na Brutalu. To mě bavilo cca 8 let. Potom už toho na mě bylo ale hodně a nebavilo mě doma sedět x hodin u PC a dělat fotky a ještě k tomu psát report. Radši jsem si jel na akce už jen užívat a nezabývat se tím, že je málo světla, že svítí jen červená bludička, jestli zase dostanu pivní sprchu, a taky jsem se začal dívat na pódium dál než z první řady.

Když už jsi nakousl, že hudbu posloucháš od mala… pamatuješ, jaké kapely pro tebe byly v té rané fázi důležité a proč? Dá se říci, že ti nějaká deska změnila život/vkus/pohled na hudbu?

Jako malej jsem poslouchal, co dům dal. Takže tátovy desky, z kterejch mě bavily hlavně kapely typu THE DOORS, MC5, KING CRIMSON, BLIND FAITH, PŮLNOC, GARÁŽ… ale i když to bylo objektivně dobrý, podvědomě jsem cítil, že to není hudba mojí generace, já potřeboval svoje hrdiny. A ti se objevili v podobě RED HOT CHILI PEPPERS, NIRVANY, FAITH NO MORE a celé řady kapel, které není těžké si z první poloviny devadesátek domyslet. Hlavně grunge vlna a crossover. Zrovna ale tyhle tři kapely považuju za největší hudební obohacení mýho hudebního života. První natočila nejlepší desku v historii hudby “Blood Sugar Sex Magic”, druhá zase udělala největší hit všech dob “Smells Like Teen Spirit” a třetí nahrála čtyři geniální desky za sebou, od “The Real Thing” po “Album Of The Year”. A FAITH NO MORE pro mě fungovali i jako jakási pomyslná brána do metalu, protože u nich se ostřejší elementy dost objevovaly, i když označit je za metalovou kapelu nelze. Samotný metal přišel o cca dva roky déle, někdy kolem 13-14 let a tam sehrál důležitou roli pořad Gung-Ho Petra Hanzlíka, který jsem si nahrával na kazety a pak si dělal playlisty. Podobně důležitý bylo v tý době pro mě i Radio 1.

Tak se zkusme posunout víc do té tvrdší hudby v dobách, když už jsi měl občanku. Jaké kapely jsou pro tebe zásadní (a proč) z metalu, hardcore nebo punku?

V těch telecích letech jsem klouzal po kluzišti, kde mi bylo vlastní poslouchat rockové věci, ale i ty největší bordely. Punku jsem ale nikdy moc nedal, kromě OFFSPRING “Smash”, už vidím ty zvedlý obočí, ale pro mě to punk prostě je. Klasickej punk mě moc nebaví ani dneska, to HC a metal mi byli vždy blíž. Tenkrát jsem to dění ale neměl s kým konzultovat, nebyl v žádný partě a vše jsem nasával jen sám, max. s jedním kámošem. Čerpal jsem info z TV, z časáků - klasicky Bang, poté Big Beng!, Spark, z rádia… takže nějaké škatulkování a dělení scén jsem absolutně nevnímal a nezabýval se tím. Mít na jedný kazetě SHELTER a MAYHEM nebyl problém. HC party jsem žral dost. Nejvíc BIOHAZARD - “Urban Discipline” a “State Of The World Address”… oboje považuju za klenoty. Stejně tak první tři desky LIFE OF AGONY, i když tam je HC jen ta první. Nesmím zapomenout na SUICIDAL TENDENCIES, to by mě hanba fackovala. Metalu ale bylo v tý době nejvíc. Největší pěst mezi oči mi daly tyhle desky: FEAR FACTORY “Demanufacture”, MINISTRY “Psalm 69”, PARADISE LOST “Icon”, SEPULTURA “Chaos A.D.”, SLAYER “Season In The Abyss”, CARCASS “Heartwork”, PANTERA “Far Beyond Driven”, KORN “s/t”, CRADLE OF FILTH “Dusk And Her Embrace”, MORBID ANGEL “Domination”, MAYHEM “De Mysteriis Dom Sathanas” (u toho jsem se při poslechu bál) a pak hlavně crossover typu RATM, WALTARI, vlna doom metalu… A ač sleduju hudbu neustále a každý rok se něco zajímavého urodí, v teple devadesátek je mi nejlíp a víc jak 50 % hudby, kterou poslouchám, tvoří právě desky z tohoto období.

Mám tomu rozumět tak, že nové kapely moc nesleduješ? Nebo bys mohl dát i nějaké tipy na zajímavou hudbu, kterou jsi objevil, řekněme, v posledním roce?

Nový kapely u mě mají samozřejmě pořád dveře dokořán, stačí jen vydat dobrou desku. Ale těch srdcových kapel je po roce 2000 u mě stále míň a míň. Když to přeženu, tak co vyšlo skvělých desek v devadesátkách během jednoho roku, tak teď podobný množství nevyjde pomalu během jedný dekády. Teď tady mluvím jak odpornej a zamrzlej dědek, ale podle mě to moje generace tak má. Ty devadesátky byly prostě silný. Přesto se snažím být in. Takže když to vezmu za poslední rok, tak jsem se určitě těšil, s čím přijdou po skvělý desce “Time & Space” TURNSTILE. Což je pro mě nová a parádní kapela. I když ji cením hlavně proto, že tam cítím odkaz RATM a AT THE DRIVE IN. Když se objeví zajímavej black metal, jakým jsou FLUISTERAAS a jejich poslední dvě desky, dělá mi to radost. Stejně tak jako přísně utaženej doom death WORM a jejich “Foreverglade”. Pěkně se loni vyřádil Aðalbjörn Tryggvason (SÓLSTAFIR) ve svém crust/metal projektu BASTARÐUR a deskou “Satan's Loss of Son”. A nemusíme chodit daleko, loni to tady totálně smetla SNĚŤ hudbou, která je ale v podstatě deathmetalový retro. Zapomenout nelze ani na VOLE, což je skvělej diktát, na jehož zařazení do škatulek by si jeden vylámal zuby. Radary mám pořád zapnutý. Při psaní těchhle řádků mi tu hraje Matt Pike a jeho zbrusu nová sólovka “Pike vs. the Automaton”. U zahraničních kapel je složitější vše sledovat, je toho prostě moc a můj záběr je širokej. Doma mi ale jen tak něco neuteče, tady si troufám tvrdit, že od HC punk scény přes řekněme rockovou alternativní až po tu metalovou, pro mě relevantní, mám přehled víc než průměrnej.

Domácí přehled se snažíš spolu s Berrym reflektovat i na YouTube v rámci YouTube videí pojmenovaných Sklizeň. Jak tento nápad vzniknul?

Koncem roku 2020 jsem se stavoval v Sušici u Berryho (Magick Disk Musick, Magick Musick festival, Telepatie atd.) ve skladu s deskama, kde jsme zase nekonečně kecali o hudbě. Krátce předtím jsem přemýšlel, že by nebylo špatný udělat nějakej video pořad o muzice. Ale nechtělo se mi do toho jít samotnýmu. Jelikož jsem věděl, že Berry rád s videem pracuje, sám si natáčel videorecenze a sem tam sestříhá hudební klip, napadlo mě ho oslovit. A v neposlední řadě šlo taky o to, že je to velkej srdcař a hudební fanatik v dobrým slova smyslu a proplouvá všemožnými žánry, což má podobně jako já. Berry byl hned pro a cca měsíc nato jsme natočili u něj ve skladu první Sklizeň, ve který jsme mluvili o dle nás tuzemských top deskách za rok 2020. Doteď jsme udělali 18 dílů, který jsou dlouhý od 30 minut po cca hodinu. Představujeme desky (LP, CD, MC) tuzemskejch interpretů, který jsme si fyzicky pořídili, k tomu fanziny, knihy… A když budu mluvit za oba, tak nás to baví. Nejsou v tom žádný ambice, žádná křeč. Po nikom nic nechceme, děláme to v první řadě sami pro sebe a vlastní potěšení. Když to někoho zaujme, jsme rádi.

Díváš se pak na výsledné video, nebo je pro tebe důležitější ten proces?

Na výsledek se hned potom, co to dá Berry online, kouknu. Přece jen chci vědět, jestli jsem tam neřekl nějakou úplnou blbost. Ale vidět to jednou mi stačí. Ono dívat se na sebe a poslouchat se je pro mě dost utrpení, tady žádným mocným sebevědomím nedisponuju. Proces je pro mě stejně důležitej jako výsledek. Já jsem hlavně rád, že se něco děje, že něco dělám a věnuju čas něčemu, co mě naplňuje. A že nejsem žádnej vládce slova jako ostřílení borci rádiových pořadů a podcastů, mě netrápí. Důležitá je chuť něco dělat.

Jak je to s projektem Telepatie, aplikuješ tam podobný přístup nebo je to z tvé strany přeci jen ambicióznější podnik?

Slovo projekt mi zní pro Telepatii dost strojově a chladně, ale chápu, jak to myslíš. Fanzin Telepatie je stále o tom samém jako všechny moje aktivity. Telepatie je dělaná ze zápalu k hudbě. V první řadě to musí bavit mě a že mám v tomhle kolem sebe spřízněné duše, které do toho jdou se mnou bez nároku na nějaký benefit a na úkor svýho času, považuju za dar. Jediná ambice byla udělat si zin podle svýho. Jak graficky, tak hlavně obsahově. Věděli jsme, co chceme, ale před prvním číslem jsme netušili, jestli to zaujme 100, 200 nebo 300 lidí. Že to narostlo na 500 až 600 tisknutých kopií, je pro mě pořád něco neuvěřitelnýho. Přeci jen oproti pořadu na YouTube, kterej je zdarma, musíš pro koupi zinu sáhnout do šrajtofle a ty dvě kila vylovit. Což se ne každýmu chce. Navíc jsme se teď s aktuálním vydáním trefili snad do nejdebilnější doby, co se dalo. Ale vznik každýho čísla je víc než půlroční proces, takže to datum vydání na přesnej den úplně detailně nenaplánuješ.

Teď po vydání IV. čísla je moje ambice pořád stejná. Držet roční periodicitu, což se nám daří, být obsahově žánrově pestří, mít pokaždý originálně malovanou titulní malbu od Andyho a co bude dál, se uvidí. Chuť nás neopouští.

Zkusme se vrátit ke zrodu Telepatie. Kdo a kdy přišel s nápadem vydávat tištěný fanzin a jak probíhal proces, na jehož konci bylo první číslo?

Pár let před prvním číslem jsem si už s nápadem udělat fanzin pohrával. Ale bylo kolem toho furt dost neznámých, ale v roce 2018 jsme do toho po poradě s Johanem praštili. Následně jsme s tím, aby se zapojili do tvorby, oslovili naše blízký kámoše a začali něco dělat. Jelikož já zajišťuju vše okolo a nějakým stylem to dění koriguju, tak jsem začal řešit ty technický věci, o kterejch jsem neměl do tý doby ponětí. Kolik to bude stát? Kde tisknout? Jak to do prdele vůbec nasázim v nějakym grafickym programu? Když o tom vím úplný ho... Co obálka? Chceme tam fotku kapely, jak to bejvá běžný? To ne, to by byla nuda. Musí být origoš malba. A dalších x drobností, který tě ničej a neustále vyplavávaj na povrch. Ale když se to tak nějak všechno dalo dohromady a ty provozní věci vyřešily, bylo to už fajn. Samozřejmě, čekání na zprávu z tiskárny, že už je to venku, bylo nekonečný. Ale ten pocit, když máš doma svůj zin, je pro mě pořád skvělej a vzrušující a neopadává to ani s aktuálním číslem.

Z čeho máš letos největší radost? Povedlo se Telepatii ještě posunout někam dál od minulého čísla?

Radost mi dělá, že všichni kámošové, kteří se na tvorbě zinu podílí, měli i počtvrtý chuť se zapojit a projevují zájem o to, co se kolem zinu děje. Ty jsi ale spíš myslel svoji otázku na to, co se týká obsahu. A tam odpovím zase stejně. Mám rád každej rozhovor, do kterýho se odpovídající pustil s chutí. Možná bych tady mohl tvrdit, že je super, že tu máme rozhovor s Romanem Holým, ale já si toho vážím stejně jako x dalších rozhovorů, který podle mě hloubku mají. Vždy se může podařit něco líp, občas bys někoho během procesu nakopal do prdele, na což po odeslání dat do tiskárny většinou zapomenu. Je jasný, že ti někdo tzv. vypadne z oka, ale je potřeba si uvědomit, že to děláme na koleně a z čistýho fanouškovství. Mám pocit, že jsme se od minulýho čísla nikam neposunuli. Což ale neberu jako stagnaci, ale spíš utvrzení v tom, že nastolená cesta nám vyhovuje a necítili jsme potřebu nic měnit.

K druhý části otázky. My prostě máme rádi dlouhý a tzv. nadčasový rozhovory, a tak to tak děláme. Když čteš Telepatii, tak si prostě musíš udělat čas a soustředit se na čtení. Asi to není ta uživatelsky nejschůdnější forma, ale jak jsem už několikrát zmiňoval, děláme to podle toho, jak to chceme my a my to chceme přesně takhle. Zrovna před chvíli mi přišel e-mail od jednoho našeho čtenáře, kterej si u mě zin objednává už od prvního čísla a rád bych ho tady citoval: “Člověče jsem fakt na č. IV. zvědavej. K některým rozhovorům z předchozích čísel se vracím často a s č. III. to fakt nabralo hodně top level.”

Předpokládám, že vnímáš fakt, že Telepatie se během těch čtyř let stala velmi úspěšným fanzinem. Čekali jste to? Co děláte jinak než ostatní? Máš nějakou osobní teorii?

Úspěšným fanzinem… do určitý míry asi jo. Ale co to vlastně znamená? Slušnej zájem o zin, pochvalný recenze? Jsem za to samozřejmě šťastnej a vlastně už to, že jsi mě oslovil o rozhovor a píšeš v otázce, že se Telepatie stala úspěšným fanzinem, mi dělá radost. Takže je fajn, že to lidi v UG sféře zajímá a někteří to tak vnímaj. Před jedničkou jsem nečekal nic, ale na druhou stranu jsme si říkali, že bychom takovejhle zin chtěli sami číst, tak asi bylo nejjednodušší si ho udělat. Mně u fanzinů vždy nevyhovovalo, že buď byly striktně metalový nebo zase jen HC/punkový, chyběl mi tam vždy ten přesah a ochota podívat se někam dál. Čest výjimkám jako je Buryzone. V tomhle jsme chtěli jít cestou propojení těchhle dvou světů.

Přitom když to teď pozoruju, tak mi přijde vtipný, jak ty největší HC/punk bardi jsou většinou větší metly než já. Jinak děláme to, že je to multižánrovej zin. Poslední dobou mi přijdou lidi otevřenější a vidí dál než na roh svojí “scény”. Navrch poslouchají širší spektrum muziky, a tak unesou ten náklad, kterej je teda v Telepatiích dost barevnej a pro někoho věřím, že může bejt až neúnosnej, toho jsem si vědom. Ono číst v jednom zinu o kapele ZUBY NEHTY a HOODED MENACE nebo o Romanovi Holém, na což navazuje interview s RAZOR, může na první pohled působit zvláštně, ale věřím tomu, že až si člověk oba články přečte, tak zjistí, že to takovej nesmysl není.

Mluvil jsi hodně o fanouškovství k hudbě, které tě pohání v tom, co děláš. Napadlo tě někdy stát se aktivním účastníkem dění? Vzít do ruky mikrofon nebo kytaru?

Jako teenagera napadlo. S dvěma kámošema (spíš s lidma, s kterejma jsme si zbyli) z Příbrami jsme v cca 16 letech založili kapelu, která naštěstí neodehrála žádnej koncert. Byla to hrozně špatná věc. Já hrál na bicí, protože je táta měl doma, otec na ně ale x let nehrál, takže klasika, máš doma bicí, budeš bubeník. Další měl doma tragickou kytaru, tak byl kytarista a třetí se pasoval do role zpěváka, protože byl největší socka a neměl ani na ten blbej mikrofon, ale řvát mu docela šlo, a i pak jako jedinej se v nějakejch kapelách motal. Hráli jsme asi rok, ale stálo to za hovno a vlastně si ani nepamatuju, proč jsme skončili. Stylově to byl doom, death, black, vykrádačka KARABATHORU, CRADLE OF FILTH, HYPOCRISY, MOONSPELL… ale k hudbě to mělo daleko.

Já byl tou dobou fotbalovej a to na docela slušný úrovni. Zdravím pana Csaplára, jsem vděčnej, že jsem ho poznal a chvíli pod ním trénoval. Celej život až do zranění jsem mydlil fočus a měl kolem sebe velkou partu kámošů ze sportovního prostředí, kde podobnou hudbu poslouchalo minimum lidí a vlastně jsme přes tréninky a zápasy neměli čas na jiný lumpárny.

A co třeba organizování koncertů, jestli mě paměť neklame, tak momentálně hybernované Peklo nad Otavou je tvůj projekt. Jak to vzniklo a bude to pokračovat?

Ne ne ne, to je projekt tří kámošů ze Strakonic, kteří pod hlavičkou DéPéHá Prodakšn (David, Petr, Honza - což je Johanovo civilní jméno) uspořádali ve strakonickym rokáči Křemelka pod názvem Peklo nad Otavou 12 akcí. Cca při třetím dějství jsem byl pozván do party, abych byl členem týmu a mohl vznášet tipy na kapely, a tak trochu tý organizaci pomáhat. Hlavně ze začátku to bylo super. Většinou zahrály lokální party LAHAR, AVENGER, RADIOLOKÁTOR… + přijel někdo z větší dálky, návštěvnost byla většinou velice slušná a celkově to byl 2x do roka slušnej mejdan. Skončilo to v roce 2016, protože se pak klub zavřel a nějak rekonstruoval, aby se po x letech otevřel a následně zase kvůli nějaký blbosti zavřel, což platí doteď. Takže občas si řekneme, že bychom rádi něco udělali, ale nechceme to dělat na jiným místě. Tak uvidíme, jak se to časem vyvrbí, ale aspoň jednou bychom si mohli radost ještě udělat. Byl bych pro.

Já děkuju za tvůj čas, pokud tě napadá něco, co nebylo vyřčeno, a mělo by zaznít, tak poslední slovo patří tobě…

V první řadě ti moc chci poděkovat za zájem a prostor. Bylo to super ti odpovídat a ocitnout se na druhý straně, než jak je pro mě běžný. Rád tvoje rozhovory tady na Metalopolis čtu, tak snad si nešel s mojí osobou s laťkou dolů. Pro mě je prostě základ všechny ty věci okolo hudby dělat s chutí a mít to s kým sdílet, nebaví mě kutit si něco sám pro sebe, ale mám rád kolem sebe lidi na podobný vlně.